Ukázka Jeden den Ivana Děnisoviče

Teplárna stála dva měsíce opuštěná ve sněhu jako šedá kostra. A teď najednou přijde stočtyřka. Jak se v té stočtyřce vlastně drží dušičky? Prázdná břicha utažená pásy z plachtoviny, samec až to zvoní, ani místečka, kde by se člověk ohřál, ani jiskřička ohně. A přece stočtyřka přišla - a zase začíná život.

Těsně před vchodem do strojovny se rozsypala míchačka. Byla to už rachotina, Šuchov ani moc nedoufal, že ji donesou bez úhony. Turin si pro pořádek zahromoval, ale vidí, že za to nikdo nemůže. A tady už si to štrádujou. Kilgas se Šuchovem a uprostřed mezi sebou nesou roli. Turin se zaradoval a hned začal všechno přeorganizovávat: Šuchova poslal, aby na kamna nasadil rouru, aby se mohlo co nejdřív zatopit, Kilgasovi dal spravit míchačku - na pomoc k tomu dostal oba Estonce – a Senkovi Klevšinovi řekl, ať vezme sekeru a naseká pár dlouhých latěk, na ty že se přibije lepenka, role že je o polovic užší než okna. Jenže kde vzít laťky? Na ohřívárnu ti stavbyvedoucí prkna nedá. Turin se ohlédl a po něm všichni ostatní. Dá se udělat jen jedno – utrhnout pár prken, ze kterých je stlučeno zábradlí na můstcích do prvního patra. Až tam polezeš, dávej bacha, ať nesletíš. Ale nic jiného nezbývá.

Řeklo by se, proč má chudák kára dřít v táboře deset let. Nechci – a vlezte mi na záda. Den se do večera nějak profláká a noc nám nikdo nevezme. Kdepak, kamarádi. Na to si tu vymysleli party. Ale jiné než na svobodě, kde má Ivan Ivanovič svou mzdu zvlášť a Petr Petrovič svou taky zvlášť. Parta v táboře je zařízení vymyšlené tak, aby kárance nehonilo do práce vedení tábora, ale aby kárové honili jeden druhého. Tady je to tak: buď dostanete všichni příděl navíc, nebo si všichni pochcípejte. Ty nepracuješ, mrcho, a já mám kvůli tobě zajít hlady? Tak to za ne, jen zaber, pacholku!

A když se ještě dostaneš do takové zatracené šlamastiky jako teď, tím spíš není na nějakou lehárnu ani pomyšlení. Ať se ti chce nebo ne, hoď sebou a pohni kostrou. Jestli si za dvě hodiny neuděláme ohřívárnu, tak jsme všichni v troubě. (…)

Vtom slyší Šuchov, jak říká Turin tiše Pavlovi: “Zůstaň tady, pořádně na všechno dohlídni. Jdu s výkazem.”

Na tom, jak se pořídí s výkazem, záleží víc než na samé práci. Parťák, který má pod čepicí, ten vytříská z výkazu, co může. A to nás živí. Není něco uděláno? Dokaž, že je. Platí partě za něco moc málo? Otoč to tak, aby platili víc. Na to musí mít parťák hlavu! A u normovačů oko. Normovačům se taky musí strkat.

Ale když si to člověk srovná, pro koho to vlastně je, všechno to vykazování? Pro tábor. Tábor tak shrabává od stavby tisíce navrch a vyplácí svým poručíkům prémie. Zrovna třeba Volkovému za ten jeho bejkovec. Ty dostaneš večer dvě stě gramů chleba navíc. A těch dvě stě gramů rozhoduje o životě.

Přinesli dva kbelíky vody, ale než ji donesli, byl z ní led. Pavlo usoudil - dál vodu netahat, nemá to smysl. Bude rychlejší, když rozpustíme sníh. Postavili kbelíky na kamna.